panny, panicové

Zhruba za týden mi měla začínat autoškola, a jelikož jsem nikdy ani nestartovala auto, požádala jsem svého kamaráda Kamila, aby mě naučil alespoň základní věci, abych nebyla za úplného pitomce hned první den. Byla jsem z toho lehce vynervovaná, protože se mi Kamil už dlouho líbil, ale nic jsem mu neřekla, protože jsem nechtěla zničit naše přátelství v případě, že by moje city neopětoval.

Už nějakou dobu jsem si všímala, že se po mně dívá jeden kluk z vedlejší třídy. Jmenoval se Karel, ale dokonce i učitelé mu říkali Kájo. Byl to vysoký zelenooký blonďák, se slabostí pro sport. Vždycky se mi líbily jeho silné paže, ve kterých jsem si přála spočinout.

Marika se stala mou záchranářkou. Stalo se to přesně před rokem, kdy mne stávající přítel hnusně vyhodil z bytu. Nebavilo ho moje panenství. Nehodlal čekat další měsíce či roky, než přijdu na to, že bych s titulem „panna“ měla konečně skoncovat. Na jednu stranu jsem ho chápala, na druhou nikoliv... Láska se přece nikdy nemohla rovnat jenom několika minutovému sexu. Nemohlo přeci jít jen o rychlé spojení a ještě rychlejší úlevu. Muselo jít o něco víc.